Toto je jistě zajímavý článek. Nicméně smyslem smluvní pokuty bývá především paušalizovaná náhrada škody. Motivaci k řádnému plnění, jak uvádíte Vy, považuji až za sekundární roli.

Pokud je kupř. věřitel v prodlení, takže nárok na nějakou ne zcela zanedbatelnou smluvní pokutu hypoteticky vznikl, ale nakonec přeci jen splnil, role smluvní pokuty jako motivace k plnění do značné míry zanikla. Jestliže pak škoda prakticky není, je její vymáhání smluvní pokuty sice po právu, ale může být v rozporu s dobrými mravy (někdy). Smyslem soukromého práva přitom není skutečně penalizovat, tj. jít významně nad skutečně utrpěnou újmu.

V praxi pak vždy vzniknou situace, kdy bude stav nějak sporný a nejednoznačný. Za takové situace jít do sporu znamená nejistotu, neboť výsledek každého sporu je do značné míry nejistý, ochromuje hospodáře v jiných ohledech (čas, pozornost) a velmi často tedy nemusí vůbec sledovat postup běžného dobrého hospodáře. Dokonce i úspěšný spor může vést k poškození subjektu, který získá reputaci notorického sudiče. Ve vztazích s opakovaným plněním přinese vymáhání smluvní pokuty prakticky vždy rozkol mezi strany. To vše je bezpochyby dobré pro advokáty, nikoli však nutně pro daný subjekt.

Striktní nucení členů vedení právnických osob k tomu, aby vždy vymáhali možnou smluvní pokutu pak též může vést k tomu, že ji raději do smluvních podmínek příště nebudou vůbec vkládat. To teprve skutečně může při příští smlouvě daný subjekt významně poškodit, aniž by neuzavření nejlepší možné smlouvy bylo vůči danému vedení nějak snadno dokazatelné.